Lesklokorky v jižních Čechách

Spolky a klubyMykologický klubFotogalerieLesklokorky

Lesklokorky v jižních Čechách


lesklokorka lesklá v díle J. Bezděka:
Houby jedlé a jim podobné jedovaté (1901), del. V. Luňáček

Jednu z prvních zmínek o výskytu tohoto rodu na českém území uvádí J. V. Krombholz roku 1831 ve svém díle Naturgetreue Abbildungen und Beschreibungen der essbaren, schädlichen und verdächtigen Schwämme. Kolorovanou kresbu od F. Šíra doprovází odborným názvem Polyporus lucidus. Ten se běžně objevoval v české literatuře ještě v první polovině 20. století. Český protějšek „choroš lesklý“ uvádí roku 1901 jihočeský přírodovědec A. J. Bernard v Lesnické botanice, kde popisuje i „choroš ploský“ (Polyporus applanatus). Téhož roku byla vydána i kniha jihočeského mykologa J. Bezděka, Houby jedlé a jim podobné jedovaté, ze které pochází výše znázorněná malba V. Luňáčka. Přeřazení do roku Ganoderma reflektuje česká literatura v roce 1928 (sborník Mykologia, články A. Piláta a později i K. Cejpa). Koncem 30. let 20. století uvádí A. Pilát v Atlasu hub evropských: Polyporaceae - Houby chorošovité (1936-1942) nové české jméno „leskloporka“, které se objevuje i v soudobém Šubrtově Průvodci houbařů z roku 1938. Toto jméno ovšem většina autorů ignoruje a zůstává u původního „choroše“ (např. R. Veselý, Československé houby, 1946; K. Kavina, Atlas hub, 1946 nebo J. Macků, Houby jedlé a jedovaté, 1949). Výjimkou je jen F. Smotlacha, který v Časopisu čsl. houbařů (1923) a Přehledu hub (1936) řadí příslušné druhy do rodu Fomes a používá český ekvivalent „troudník“. Současné české rodové jméno „lesklokorka“ (tedy varianta s „k“) se rozšířilo patrně na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy se objevilo v Přehledu československých hub autorů R. Veselého, F. Kotlaby, a Z. Pouzara (1972) a několika odborných článcích ve sborníku Česká mykologie.

V České republice je v současnosti známo a uznáváno šest druhů rodu Ganoderma. Všech šest se vyskytuje i v jižních Čechách:

  povrch plodnice třeň
typ.
typický
substrát
trofismus stanoviště
l. lesklá lesklý jednoleté ano duby saprotrof nevyhraněná
l. jehličnanová lesklý jednoleté ano jehličnany saprotrof nevyhraněná
l. ploská matný vytrvalé ne listnáče saproparazit nevyhraněná
l. tmavá matný vytrvalé ne listnáče saproparazit synantropní
l. pryskyřičnatá lesklý jednoleté ne duby saproparazit spíše synantropní
l. Pfeifferova lesklý vytrvalé ne buky saproparazit nevyhraněná

Ostatní druhy, které uvádí starší literatura, byly buďto synonymizovány s výše uvedenými nebo jsou považované za pochybné. Ganoderma valesiacum (lesklokorka modřínová neboli valisská) je v pojetí některých autorů synonymem pro Ganoderma carnosum (lesklokorka jehličnanová). Ganoderma lipsiense je v pojetí četných autorů synonymem pro Ganoderma applanatum (lesklokorka ploská).


Lesklokorka lesklá (Ganoderma lucidum)

na dubu červeném (živý strom), foto: J. Souček

Lesklokorka lesklá vytváří 4 až 10 cm (výjimečně až 20 cm) široké plodnice na tenké nožce, které vyrůstají z bází, kořenů a pařezů spíše odumřelých dubů, výjimečně i jiných listnáčů. Kotlaba (1984) zmiňuje výskyt na 16 dřevinách v rámci Československa, konkrétně uvádí tyto druhy: bříza bělokorá, dub (71 % sběrů; cer, červený, letní, zimní), javor (jasanolistý, tatarský), kaštanovník setý, líska obecná, olše lepkavá, růže, slivoň švestka, topol černý a třešeň ptačí. Vlasák (2015) dále z ČR uvádí výskyt na buku a jasanu. Z jižních Čech ji známe především na dubu letním, dubu červeném, buku lesním a snad bříze bělokoré, Vlasák (2015) uvádí i olši lepkavou a topol osiku. Plodnice vyrůstající z pařezů či kořenů jsou obvykle vybavené tmavým třeněm, někdy ale přirůstají z boku přímo ke kmeni. Povrch mají lesklý, rezavočervený až kaštanový, růstová zóna je bílá, od lesklé části může být oddělena žlutým pruhem.

Jde o poměrně teplomilný druh; zdá se ale, že jihočeských lokalit v posledních letech ubývá. Hlavním areálem je okolí Hluboké nad Vltavou, objevuje se ale i v jiných částech Budějovické pánve. Zajímavé jsou výskyty na podmáčených lokalitách (mokřadní olšina v PR Vrbenské rybníky, PR Borkovická blata), kde neroste na dubech (Vlasák, 2015). Většina lokalit je ale synantropního charakteru (parky, dubová stromořadí) - přesto lesklokorku lesklou téměř nenacházíme na hrázích rybníků, které jí z nějakého důvodu nevyhovují. Vlasák (2015) uvádí 8 jihočeských lokalit.

ostatní česká jména: choroš lesklý, tvrdík lesklý, troudník lesklý, leskloporka lesklá

fotografie
spóry
historická vyobrazení

G. lucidum, J. V. Krombholz, del. F. Šír, 1831 G. lucidum, J. Bezděk, del. V. Luňáček, 1901 G. lucidum, del. F. Kučera, in Časopis čsl. houbařů, 1923 G. lucidum, del. R. Veselý, 1946 G. lucidum, K. Kavina, f. F. Tvrz, 1946 G. lucidum, del. F. Tyttl, ~1920

 

Lesklokorka pryskyřičnatá (Ganoderma resinaceum)

na habru (živý strom), foto: J. Souček

Lesklokorka pryskyřičnatá (dříve považovaná za poddruh l. lesklé) vytváří rozměrné 10 až 50 cm široké jednoleté plodnice na kmenech dubů, vzácněji jiných listnáčů. Kotlaba (1984) ji uvádí ze 14 druhů dřevin, převážně z dubů (bahenní, červený, letní, zimní) a dále z buku lesního, jasanu ztepilého, javoru mléče, kaštanovníku setého, platanu javorolistého, topolů (bílého a šedého), trnovníku akátu, vrby (bílé a křehké). Z jižních Čech ji krom dubů (letního a červeného) známe například z břízy, habru, javoru klenu a z vrby. Vyrůstá zpravidla na bázi kmene, výjimečně až ve výšce 2 metrů, klobouk přisedá přímo ke kmeni, jen výjimečně, obzvlášť pokud vyrůstá z kořenů, vytváří dřevnatý třeň. Plodnice se začínají objevovat v červnu až červenci. Zprvu jsou bělavé až krémové a trochu připomínají čerstvou montážní pěnu, později je začíná překrývat lesklá korovitá vrstva. Ta bývá zbarvena karamelově, okrově, kaštanově, vzácněji až karmínově. V době intenzivního růstu může být pokryta vrstvou rezavohnědých výtrusů a působit matně. Okraj plodnic je bělavý, krémově žlutý, pastelově rezavooranžový až světle krémově hnědý. Růstová zóna bývá nepříliš často lemována žlutým pruhem.

V jižních Čechách roste ve stromořadích, na hrázích rybníků a v parcích přirozenějšího typu (anglické parky, lesoparky). Preferuje teplé lokality, často doprovází jiné teplomilné druhy hub (pstřeňovec dubový, rezavec dubomilný, lesklokorku lesklou; z mykorhizních druhů má podobné nároky na stanoviště jako teplomilné hřiby, například hřib plavý, hřib Le Galové a hřib medotrpký). Pilát (1936) ji považuje za mnohem vzácnější než lesklokorku lesklou, Kotlaba (1984) uvádí 17 dokladovaných lokalit v Čechách, z toho zhruba polovina je z jižních Čech (především Českobudějovicko a okolí toku Lužnice). V současnosti zde známe několik desítek lokalit, ke hlavním oblastem výskytu patří Českobudějovická pánev (České Budějovice, PP Hlubocké hráze, PO Českobudějovické rybníky: PR Vrbenské rybníky, okolí Čejkovic, okolí Pištína) a Třeboňsko (NPR Velký a Malý Tisý, rybniční soustava Naděje).

fotografie
spóry

 

Lesklokorka ploská (Ganoderma applanatum)

na topolu (padlý kmen), foto: J. Souček

Nejběžnější z našich lesklokorek tvoří vytrvalé plodnice dosahující 10 až 30 centimetrů, za vhodných podmínek ale mohou dorůstat i více než půlmetrových rozměrů. Roste velmi hojně na mrtvých kmenech a pařezech listnáčů, někdy i jehličnanů. V jižních Čechách ji vídáme nejčastěji na dřevu buků, topolů, dubů, lip a bříz, vzácněji i na jedli, smrku, borovici, habru, olši a třešni. Kotlaba (1984) z československých sběrů zmiňuje výskyt na 53 druzích dřevin a z toho jmenuje následující: buk lesní (30 % sběrů), dub (cer a letní), habr obecný, ibišek syrský, jasan ztepilý, javor (dlanitolistý, klen a okrouhlolistý), lapina úzkokřídlá, liliovník tulipánokvětý, mandloň obecná, meruňka obecná, olše lepkavá, třešeň ptačí, zimolez obecný a z jehličnanů borovice Banksova, smrk ztepilý. Vzácněji se objevuje i na stromech živých, u nichž působí bílou hnilobu a rychlou ztrátu stability. Plodnice jsou ploché, široké, matné a zbarvené v odstínech světle až tmavě hnědorezavé, bílé kávy, případě šedohnědě.

V jižních Čechách roste téměř ve všech nadmořských výškách a na širokém spektru stanovišť. Objevuje se na synantropních lokalitách (parky, hráze rybníků, sady), v náletových porostech, kulturních lesích, přirozených bučinách i pralesích. Zajímavostí je výskyt lesklokorky ploské na 500 let staré památné lípě velkolisté u Machova mlýna jižně od Šumavských Hoštic. Houba postupně rozrušila polovinu kmene o původním obvodu téměř osm metrů a způsobila rozlomení stromu.

spóry

 

Lesklokorka tmavá (Ganoderma adspersum)

na lípě (mrtvé kořeny), foto: J. Souček

Lesklokorka tmavá nebyla dříve rozlišována od běžné lesklokorky ploské (např. Pilát 1936). Tvoří rozměrné 10 až 50 cm široké plodnice rostoucí z bází a kořenů živých i odumřelých listnáčů. Kotlaba (1984) zmiňuje nálezy z 25 druhů dřevin, z nichž k nejčastějším patří duby (letní, zimní, červený, celokrajný, bahenní) a lípy (malolistá, velkolistá, stříbrná), dále uvádí následující: dřezovec trojtrnný, hrušeň obecná, javor jasanolistý, javor stříbrný, meruňka obecná, morušovník černý, ořešák černý a královský. Zíbarová eviduje také topol černý a třešeň pilovitou (sakuru), Vlasák (2015) jasan, jilm a kaštanovník. Z jižních Čech známe lesklokorku tmavou z dubu červeného, dubu letního, lípy, jasanu a javoru klenu, Vlasák (2015) uvádí i dub bahenní a meruňku. Podobně jako lesklokorka ploská vytváří plodnice, které obvykle postrádají třeň i lesklý povrch. Mladé plodnice nebo přírůstky bývají živěji hnědorezavě zbarvené, starší jsou černohnědé, někdy s rezavým nádechem. Růstová zóna bývá bílá, od hnědorezavé části ji v některých případech odděluje žlutý pruh.

Tento vzácnější teplomilný druh roste ve většině případů na synantropních stanovištích jako jsou parky a zahrady, kde se objevuje na domácích i introdukovaných dřevinách. Kotlaba (1984) neuvádí žádnou jihočeskou lokalitu, přesto lesklokorku tmavou známe z několika parků v Českých Budějovicích a nedaleko odtud i z parků v Libníči, kde roste na jasanu a na Dobré Vodě, kde však oslabená hostitelská lípa na přelomu roku 2014/2015 padla.

Rozlišení lesklokorky tmavé a ploské podle makroskopickým znaků je poměrně problematické, většina znaků není zcela spolehlivá a ty, které 100% spolehlivé jsou, nemusejí být vždy přítomné. Pokud plodnice pochází z více-méně přirozeného stanoviště (les), jde pravděpodobně o lesklokorku ploskou (na synantropních stanovištích ale rostou obě). Pokud má plodnice kolem růstové zóny výrazný žlutý lem, jde pravděpodobně o lesklokorku tmavou (lem ale obvykle zcela chybí, může být slabě vyvinutý i u lesklokorky ploské). Pokud jsou na spodní straně plodnice přítomné hálky (zoocecidie mouchy Agathomyia wankowiczi), jde zcela jistě o lesklokorku ploskou (nepřítomnost hálek ale neznačí nic). Spolehlivějším odlišovacím znakem jsou rozměry výtrusů (dle Kotlaby a Pouzara, 1971):

Ganoderma adspersum: (8,4–) 9,4–11,3 (–12,5) × (5,8–) 6,3–7,5 (–8,2) μm
Ganoderma applanatum: (6,5–) 7,5–8,8 (–9,4) × (5,0–) 5,6–6,6 (–7,5) μm

spóry

 

Lesklokorka jehličnanová (Ganoderma carnosum)

na borovici černé (mrtvé kořeny), foto: J. Souček

Lesklokorka jehličnanová vytváří jednoleté plodnice vyrůstající z odumřelých kořenů jehličnanů, méně často listnáčů. V jižních Čechách je známa z borovice černé, douglasky tisolisté, jedle bělokoré, jedle nikkoské, jedlovce kanadského, smrku ztepilého - starší sběry pocházejí i z ovocných stromů (hrušeň, švestka). Kotlaba (1984) uvádí zhruba třetinu sběrů v rámci Československa z jedle bělokoré (dále z jehličnanů: borovice lesní, douglaska tisolistá, jedle ojíněná, jedle ojíněná Lowova, modřín opadavý, smrk ztepilý a z listnáčů: bříza bělokorá, buk lesní, dub a dub zimní, habr obecný, hrušeň obecná, jabloň domácí, líska obecná, olše lepkavá, slivoň švestka). Společně s Pouzarem (1981) navíc zmiňují i výskyt na višni obecné a z Evropy na tisu červeném. Podobně jako lesklokorka lesklá vytváří plodnice na dřevnatém lesklém třeni, který má hnědočerný odstín. Povrch plodnic je kaštanový, temně rezavohnědý, někdy s vínovým nádechem. Okraj může být bělavý, krémový až krémově oranžový.

Roste ve vyšších polohách ze dřeva jedle, v nižších se objevuje spíše na synantropních stanovištích - v parcích a zahradách, častěji na nepůvodních jehličnanech. Kotlaba a Pouzar (1981) uvádějí 9 jihočeských lokalit (okolí Bělčic, u Brloha, Černická obora, dvě na Písecku, u Pohorské Vsi, Ševětín a dvě na Třeboňsku), v současnosti (2017) jich známe osm - na Volyňsku, Vodňansku, Písecku (u v. n. Orlík), na Táborsku, u Hluboké nad Vltavou, v „podhůří“ Blanského lesa, na Rudolfově a v Č. Budějovicích.

fotografie
spóry

 

Lesklokorka Pfeifferova (Ganoderma pfeifferi)

na buku (živý strom), foto: J. Souček

Lesklokorka Pfeifferova vytváří mohutné víceleté plodnice na živých listnatých stromech. Kotlaba (1984) uvádí 75 % sběrů z buku lesního, z dalších dřevin pak javor stříbrný a kaštanovník setý. Vlasák (2015) zaznamenal i sběr z habru. V jižních Čechách ji známe výhradně z buků. Plodnice každoročně přirůstají, přičemž mladší přírůstky kryje voskově lesklá vrstva, která u starších přírůstků matovatí. Díky přírůstkům se výška a částečně i průměr plodnice zvyšují a mohou mít vrstevnatý vzhled.. Tvarem se může podobat lesklokorce ploské (která postrádá lesklý povrch), proporcemi lesklokorce pryskyřičnaté (která tvoří jednoleté plodnice s častěji mohutnější růstovou zónou a bez vrstevnatého vzhledu).

V jižních Čechách roste na dvou lokalitách v okrajových oblastech Budějovické pánve v nadmořské výšce 400-500 m n. m. Na obou lokalitách se plodnice objevovaly na původně 3 živých bucích. Jeden z nich padl někdy po roce 2010, druhý ve druhé polovině roku 2016.

spóry

 

Lesklokorka „šumavská“ (Ganoderma sp.)

na smrku, foto: J. Janda

Na Šumavě (např. v okolí Černého Kříže a Stožce), ale i v oblasti Blanského lesa se objevuje lesklokorka, která je podobná lesklokorce lesklé i jehličnanové. Roste na dřevě smrku a břízy, spíš na stinných místech v přirozených stanovištích (lesích). Je nápadná velkými plodnicemi, které mohou dosahovat průměru až několik desítek centimetrů.


Porovnání mikroznaků - výtrusy
  délka [μm] šířka [μm] povrch
l. lesklá 8,0–10,47–13
7–11
5,0–6,27–7,5
6,8–7,3
6–8
hrubě bradavčitý
l. jehličnanová 10–13 7,4–7,8 (–8)
7–8
hrubě bradavčitý
l. ploská (6,5–) 7,5–8,8 (–9,4)
6–9
7–9
(5,0–) 5,6–6,6 (–7,5)
4,5–6
4,5–6
bradavčitý
l. tmavá (8,4–) 9,4–11,3 (–12,5)
>9
(5,8–) 6,3–7,5 (–8,2) bradavčitý
l. pryskyřičnatá 9,5–10 (–12)
8,5–13
5–7,5
6,5–9
jemně bradavčitý
l. Pfeifferova 9–12 7–8 bradavčitý

Lesklokorka lesklá se od lesklokorky jehličnanové podle Kotlaby a Pouzara (1983) liší průměrnou šířkou výtrusů, podle Berana a Holce (2012) celkovou velikostí výtrusů. Lesklokorka lesklá od lesklokorky pryskyřičnaté hrubostí bradavek. Lesklokorka tmavá se od lesklokorky ploské liší délkou výtrusů (Kotlaba a Pouzar, 1981).

Lesklokorky v jižních Čechách podle substrátu
  l. lesklá l. jehličnanová l. ploská l. tmavá l. pryskyřičnatá l. Pfeifferova
bříza    
borovice        
buk      
douglaska          
dub    
habr        
hrušeň          
jasan          
javor        
jedle          
jedlovec          
lípa        
meruňka          
modřín          
olše        
osika        
smrk      
švestka          
topol          
třešeň          
vrba          

autoři fotografií: J. Janda, V. Pravda, J. Souček (jméno autora zobrazíte najetím kurzoru na konkrétní fotografii)
aktualizováno: 15. 7. 2017


Literatura
  • KOTLABA, František. Zeměpisné rozšíření a ekologie chorošů (Polyporales s. l.) v Československu. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. 194 s.
  • KOTLABA, František; POUZAR, Zdeněk. Ganoderma adspersum (S. Schulz.) Donk - lesklokorka tmavá, dvojník lesklokorky ploské - G. applanatum (Pers. ex S. F. Gray) Pat. In PILÁT, Albert. Česká mykologie. Praha : ČVSM, 1971. Ročník 25, s. 88-102.
  • KOTLABA, František; POUZAR, Zdeněk. Rozšíření a ekologie lesklokorky jehličnanové Ganoderma atkinsonii v Československu. In SVRČEK, Mirko. Česká mykologie. Praha : ČVSM, 1981. Ročník 35, s. 121-133.
  • KOTLABA, František; POUZAR, Zdeněk. Taxonomické a nomenklatorické poznámky o Trametes cervina a Ganoderma atkinsonii. In SVRČEK, Mirko. Česká mykologie. Praha : ČSAV, 1983. Kapitola Správné jméno pro Ganoderma atkinsonii, s. 49-51.
  • ZÍBAROVÁ, Lucie. Houby (Fotogalerie). In Lepšová et Zíbarová. MYKOLOGIE.NET. [s. l.] : Lepšová et Zíbarová. Dostupné online.
  • PILÁT, Albert. Polyporaceae - Houby chorošovité. I. [část], [Text]. Praha: [nákl.vl.], 1936-[1942]. 624 s. Atlas hub evropských; [Řada B]. Svazek III.
  • SOCHA, Radomír a JEGOROV, Alexandr. Encyklopedie léčivých hub. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. 768 s. ISBN 978-80-200-2312-4.
  • VLASÁK, Josef. Polypores; Collection of Dr. Josef Vlasák, Hluboká nad Vltavou, Czech Republic [online]. edition 18. II. 2015. vyd. Č. Budějovice: mykoweb.prf.jcu.cz, rev. 2015-02-18, [cit. 2015-07-25]. Dostupné online. (anglicky)
  • WASSER, Solomon P. Morphological traits of Ganoderma lucidum complex. Ruggell : Gantner, 2006. ISBN 978-3-906166-49-0. (anglicky)

Sdílet na FacebookSdílet na Google+Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

Kalendář akcí

Nejbližší akce

3.12.2017

Houby v octě 2017