Historie a současnost

Spolky a klubyNárodopisné sdruženíHistorie a současnost

Historie a současnost

Národopisnému sdružení v Českých Budějovicích je již 85 let.

Vznik Československa v roce 1918 přinesl radost a nadšení. Touha po všem českém přinesla potřebu připomínat kořeny, zvyky a tradice. Naprosto spontánně si lidé začali pořizovat národní kroje. Znali však jen tmavou „vobleč“ starých babiček. Neznalost způsobila, že se po celých Čechách rozšířily kroje moravské a jen výjimečně se objevil kroj český, sice krásný, ale oproti jásavým moravským prostší. Své místo si našel i nevkus a kýč.

Naštěstí lidé na venkově nezapomněli. Zase se pořádaly poutě, dožínky, masopusty, posvícení, stavěly máje a velkou atrakcí byla např. staročeská svatba. Přibývalo nadšenců, kteří pochopili, že bez místního kroje to prostě nepůjde. Jako houby po dešti vznikaly národopisné skupiny. Četly, hledaly, sbíraly…

Volné sdružení folkloristických pracovníků.

Národopisné sdružení v Českých Budějovicích bylo založeno v roce 1945. Jeho počátky však sahají do roku 1925, kdy pamětnice, obětavá národopisná sběratelka a znalkyně jihočeských krojů. Marie Špengrová okolo sebe soustředila nadšené sběratele a propagátory jihočeského národopisu. Postupně se k ní hlásili další zájemci a vznikla tak národopisná skupina, kterou vedla spolu s Ondřejem Junkem, nakladatelem z Týna nad Vltavou. Mezi členy existoval původně písemný styk a nepravidelné schůzky v Jirsíkově národním domě na Lannově třídě. Jejich hlavním posláním bylo prezentovat jihočeské lidové kroje, především národopisných oblastí Blat a téměř zapomenutého Doudlebska. Počáteční přehlídky krojů se velmi rychle změnily v celá národopisná pásma doprovázená předváděním lidových zvyků a řemesel. Vyhledávanými se staly jejich kurzy šití, oblékání a užívání kroje. Účastnili se společenských a politických setkání. Velmi rychle se stali známými a není divu, že sdružení bylo brzy vyzváno ke spolupráci Městským muzeem v Českých Budějovicích a ostatními vědeckými a kulturními institucemi v republice.

    

 

 

 

 

 

 

 

Národopisná skupina Marie Špengrové

Hledání správné podoby kroje

Blatský kroj byl v podstatě zdokumentován a znám. Byly k dispozici jeho popisy a pro svou krásu výšivek byl obdivován již roku 1895 na Národopisné výstavě v Praze. Těžší to bylo s krojem doudlebským. Pro muzejníky a sběratele nebyl vedle třpytivých blatských krojů tak zajímavý, aby si zasloužil odborné studium. K jeho zachování přispěli především místní pamětníci, písmáci a kantoři. Navíc je dodnes mnohými etnografy řazen ke krojům německým. S tímto názorem národopisci okolo M. Špengrové nikdy nesouhlasili. Zdůrazňovali jeho typicky české prvky, upozorňovali na krásu výšivek a použitých materiálů. Rozlišovali jeho varianty typické pro německé vesnice. Pro národopisce je doudlebský kroj stále prioritou.

Zdokumentovat starou fázi doudlebského  byl problém. Jednotlivé součásti se zachovaly z 19. století velmi vzácně, kusy nepatřily k sobě, a také dokumentace téměř chyběla. Většina informací pocházela ze vzpomínek nebo těžko dostupných  archívů, takže snahy postihnout jeho podobu zůstávaly ve fázi dohadů. Přesto lákal a nedal ještě dlouho národopiscům spát.

 

Milénium sv. Václava 28. – 29. září 1929

Oslavy milénia ozdobila i první svatba v právě dostavěném chrámu sv. Víta v nově vysvěcené kapli sv. Václava. Ženil se Ondřej Junek z Českých Budějovic s Marií Novákovou z Týna nad Vltavou, kterým to nesmírně slušelo. Hostina se konala v Černínském paláci a odpoledne bylo na Slovanském ostrově v rámci Svatováclavského posvícení předvedeno čepení doudlebské nevěsty. Svatbu v doudlebských a blatských krojích, za doprovodu 117 členné krojované skupiny v čele tehdy s 75letým družbou Haklem z Kvítkovic, spolu s jihočeskou částí slavnostního průvodu Prahou, uspořádala a zrežírovala Marie Špengrová.

Podívaná pro Pražany to prý byla náramná.

Národopisci se nepřestali scházet ani za II. světové války, aby svými akcemi posilovali národní uvědomění. Např. roku 1943 se sešlo u rožnovské kapličky třicet krojovaných účastníků k natáčení národopisného pásma. Hráli Babouci, nadšeně se tančilo a zpívaly se národní písně. Film se bohužel ztratil.

 „Jihočeské národopisné sdružení“

Již v květnu 1945 se národopisci opět začali scházet v Jirsíkově domě, aby jednali o nové podobě národopisného sdružení, o řádném spolku se schválenými stanovami. Spisovatelka a etnografka, členka sdružení, Amálie Kožmínová při této příležosti věnovala národopiscům svou studii „Konopická“ 

   

 Do nové práce se vrhli s nadšením a obrovským zanícením. Vyhledávané byly jejich výstavy krojů, předvádění lidových řemesel a vyprávění pamětníků. I nadále byla důležitou součástí činnosti spolupráce s českobudějovickým muzeem. Zajímavé bylo i účinkování v divadelních představeních. Marie Špengrová vždy zdůrazňovala autentičnost používaných kostýmů v hrách odehrávajících se na vsi.

Národopisný den v besedě 9. 3. 1947:

Dívka ve staré fázi doudlebského kroje tak, jak byla prezentována na Národopisném dni v Besedě za účasti etnografky a členky Jihočeského národopisného sdružení PhDr. Drahomíry Stránské. Konalo se tu velké defilé národních krojů a především ukázka staré fáze doudlebského kroje, výsledku mnohaletého hledání jeho správné podoby. Marie Špengrová se bohužel této přehlídky již nemohla zúčastnit. Zemřela nemocná a vyčerpaná obětavou prací 8. 5. 1947..Její krojovou pozůstalost získalo Národopisné muzeum v Praze. Pohřeb se konal za účasti krojové družiny a zástupců společenských organizací. Za českobudějovické muzeum loučil dr. Adolf Träger. Připravenou přednášku o doudlebském kroji přečetla do českobudějovického rozhlasu za M. Špengrovou pí. Gallová.

 

Národopisný kroužek

V roce 1956 došlo k reorganizaci spolkové činnosti. Ze sdružení se stal zájmový klub Krajského vlastivědného muzea v Českých Budějovicích. Schůzky se odehrávaly v hotelu Slunce. Jeho činnost se začala propojovat s prací muzejníků, členové vystavovali, pomáhali udržovat a rozmnožovat jeho národopisný fond. Zajišťovali spolupráci s pamětníky z celého kraje, pořádali předvádění lidových řemesel a odborné přednášky. Se svými národopisnými pásmy vystupovali na festivalech, přehlídkách, vernisážích, politických mítincích, a také byli stále intenzivněji vyhledáváni sdělovacími prostředky. V roce 1960 se podařilo vydat doudlebské straky na velikonočních pohlednicích a v této době také začaly vycházet dodnes tolik populární Sborníčky.

  

15. dubna 1956: Otevření Alšovy Jihočeské galerie:  do  rozhlasu promluvil Ondřej Junek

 

Borovanských národopisných slavností se budějovičtí národopisci zúčastňovali pravidelně.

 

Pásmo „Čepení nevěsty“.  Doudlebská Svatba patřila vždy k nejoblíbenějším pásmům.

Národní umělec prof. Karel Plicka fotografuje Ivanku Wolkovou v doudlebském pracovníím kroji starší fáze doudlebského kroje.

Sanice, zimní  setkávání národopisců. Projeli  sena saních taženými koňmi, zatančili,zpívali a pobesedovali.  Formana Oldřicha Guttwirtha jim kdekdo záviděl. Roku 1964 byla zfilmována „Sanice v  Plešovicích“, 13. dubna 1967 získal film 3. cenu v okresním kole STPM.

 

28. září 1969: Rubínová svatba manželů Junkových v českobudějovické katedrále.

30. výročí založení Národopisného kroužku.
Velkou událostí byla výstava „Z činnosti národopisného kroužku při Jihočeském muzeu“, která se konala v Jihočeském muzeu od 17. 12. 1974 do 6. 4. 1975.  Vzbudila velký zájem veřejnosti a sdělovacích prostředků.

Leden 1977: Zora Soukupová se stala předsedkyní kroužku. Zdůrazňovala potřebu teoretických znalostí, pořádání odborných přednášek i praktických lekcí lidových řemesel. Umožnila jim studium národopisného materiálu a setkávání s odborníky. Zhodnotila tak jejich dlouholeté úsilí a potvrdila  důležitost jejich poslání. Kroniky přinášejí svědectví o  aktivitách, fundovanosti a obětavosti jednotlivců a vnitřní atmosféře kroužku. Zápisky uvádějí množství práce, které pro jihočeský národopis vykonali. Bylo jí mnohdy tolik, že na jednotlivých akcích vystupovalo jen několik zástupců sdružení, tak byli vyhledávaní, a také oceňovaní.

 „Národopisné sdružení při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích“


Velké změny nastaly v budějovickém národopise po roce 1989. Získal opět důstojnější název a v  čele s PhDr. Františkem Krejčou a PhDr. Jaroslavou Landovou se členové naučili orientovat v novém prostředí a době. Velkou příležitostí bylo pro lidové tvůrce pořádání pravidelných muzejních akcí se zvykoslovnou tématikou, na kterých jednotliví tvůrci prezentovali své práce ve výstavách a při předvádění lidových technik. Mnozí z nich se tak stali uznávanými a vyhledávanými osobnostmi. Dnes je možné se s  jejich prací setkat v  muzeích, galeriích a jiných kulturních či vzdělávacích institucích v celé střední Evropě. Členové publikují, vystavují, přednášejí, působí jako poradci a lektoři v odborných kurzech a mnozí z nich dosáhli velkého uznání.

 

Ještě nedávno se v Jihočeském muzeu setkávaliy krajkářky z celých Čech. Duší těchto akcí byla báječná Lída Dominová.

Na fotografii stojí před stromem z paličkované krajky, jehož listy vytvořily krajkářky  z celých Čech.

Pravidelná účast na Muzejních nocích.

 

Tradiční předení Velkopátečních nitek.

 

Propagátor jihočeských lidových krojů David Blažek připravuje kouzelné přehlídky lidových krojů.

Historie Národopisného sdružení je dlouhá, plná obětavé práce. Jeho členové inspirovali mnoho zájemců o jihočeskou historii a národopis, trpělivě vedli etnografy, vystupovali, cestovali, nezištně pomáhali, sbírali a hlavně zdůrazňovali potřebu hledání národní identity, historie a tradic. Hledejme stejně nadšené pokračovatele jejich díla a važme si jich.

 

Typická pracovní a příjemná atmosféra na předvádění lidových řemesel.
Jedna z neoblíbenějších členek: Lída Dominová: přednáška „Jihočeské lidové textilie“.

 

Pýcha Národopisného sdružení: Mistr perníku, cukrář a řezbář Miroslav Pelikán.
Typické jihočeské pečivo.

 

Blatský „vočepák“ . Takové koláče dovede upéci Ivanka Wolková.

 


Kynuté zázraky Ivany Staré.

Sdílet na FacebookSdílet na Google+Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

Kalendář akcí