2022

Usnesením č. 218/2022/ZK-18 Rada Jihočeského kraje schválila zápis nemateriálního statku „Hořické pašijové hry“ do Seznamu nemateriálních statků.

Obec Hořice na Šumavě patří k nejstarším sídlům na Českokrumlovsku. První písemné zmínky pocházejí již ze 13. století. Zdejší fara je zmiňována v roce 1248. Obec je pak připomínána v letech 1272, 1274 a 1281 v souvislosti se změnami majitelů.

Další velmi významná písemná zmínka o Hořicích pochází z roku 1290. Král Václav II. tehdy potvrdil cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodu koupi této obce. Ke klášternímu panství poté obec patřila až do poloviny 19. století. Po celé toto období se cisterciáci starali o zdejší duchovní správu a tento úkol jim byl ponechán i v dalších letech, takřka až do konce první poloviny 20. století.

Proto není divu, že právě s jejich působením je spojována zdejší nejstarší tradice lidových mystérií - her s náboženskou tematikou.

Počátků pašijových her v Hořicích na Šumavě se týká retrospektivní zápis v hořické farní kronice, podle kterého byly pašijové hry úzce spojeny s působením cisterciáckého řádu ve Vyšším Brodě, který spravoval obec od roku 1290 po dobu 650 let a řádoví bratři přinesli do této oblasti hru o utrpení Krista.

I když toto tvrzení není podloženo jiným historickým pramenem, je jisté, že si duchovní hry v lidovém prostředí našly v průběhu staletí své místo, zapustily kořeny a obohacovaly život zdejších rolníků, řemeslníků, obchodníků a dalších obyvatel. Kromě Hořic (německy Höritz) jsou v literatuře zmiňována i další místa v blízkém i širším okolí, např. Ktiš (německy Tisch), Ondřejov (německy Andreasberg), Svéráz (německy Tweraz), Boletice (německy Poletitz). 

Po napoleonských válkách nastala vlivem politicko-společenského vývoje v monarchii vhodná situace k vytvoření nově koncipovaného pašijového příběhu. Toto období je nazýváno „druhým barokem“ a mezi jeho projevy jsou řazeny mimo jiné také pašijové hry.

V roce 1816 hořický rodák, měšťan a tkadlec Paul Gröllhesl (narozen v roce 1785) za pomoci faráře sepsal nový text pašijové hry a spolu s patnácti dalšími hořickými měšťany jej nacvičil a sehrál. Hra se nazývala "Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních a jedné předehře Hřích prvních lidí v ráji".

Jako základní pramen k sepsání pašijové hry použil tehdy populární knihu Martina Kochema Velký život Kristův.

Herci ji předváděli před velikonočními svátky; s jistými přestávkami a také s řadou úprav až do roku 1887. Hrálo se mimo kostel, v hostinských místnostech, do roku 1834 bez kostýmů, jen ve svátečních šatech (některé postavy měly bílá roucha) a pouze s nezbytnými rekvizitami, bez kulis. Ženy hrály poprvé v roce 1851. Každý herec měl několik rolí. K významné změně v obsahu hry došlo v roce 1875, kdy byla zařazena scéna Kristova vzkříšení, a závěr představení tak již netvořila bolestná scéna Ukřižování.

Paul Gröllhesl zemřel v roce 1864 a jeho nástupcem ve vedení herecké společnosti se stal jeho syn Josef.

V 80. letech 19. století provozoval pašijová představení místní ochotnický spolek. Z tohoto období je známo více konkrétních údajů. Např. v roce 1887 se konala čtyři představení, vždy v sále jednoho ze zdejších hostinců. Hořičtí ochotníci hráli kromě pašijové hry i další tituly, např. Jenovéfu, Jan z Nepomuku, Hra o narození Krista.

V té době přišel do Hořic nadšený národopisec, profesor krumlovského německého gymnázia Josef Johann Ammann. Podařilo se mu získat původní Gröllheslův text a rozhodl se, že jej doplní a upraví tak, aby bylo možno sehrát nové velkolepé pašijové divadlo. Ammann, který pocházel z Tyrol, znal tehdejší pašijová představení v Oberammergau a Brixleggu. Cenil si duchovní a národopisné hodnoty Gröllheslovy hry, kterou považoval za nehmotné vlastnictví a bohatství obce, a chtěl pozdvihnout hořické pašijové hry tak, aby do obce přivedly zájemce a návštěvníky, jako tomu bylo v Tyrolsku. Pro tento úmysl se podařilo získat hořické občany, kteří v roce 1891 založili Divadelní společnost. Bylo mnoho dobré vůle, chyběly však peníze. V obci se vytvořily dvě názorové skupiny, když herci chtěli, aby vše zůstalo v rukou obce, zatímco obecní rada uzavřela smlouvu o zajištění pašijových her s německým ochranným spolkem Deutscher Böhmerwaldbund z Českých Budějovic (založen v roce 1884). Za jeho přispění byla postavena v letech 1892-1893 nová divadelní budova s potřebným jevištním vybavením včetně elektrického osvětlení, pořízeny nákladné kostýmy a zajištěna potřebná propagace. Hlediště divadla bylo v roce 1894 rozšířeno na kapacitu dva tisíce diváků.

Hořické pašijové hry se záhy staly výrazným pojmem. Jejich návštěvnosti výrazně napomohla nově vybudovaná železniční trať z Českých Budějovic do stanice Želnava, dnes Nová Pec (provoz byl zahájen v roce 1892), později propojená přes Černý Kříž a Haidmühle s Bavorskem (v roce 1910). V prvních letech se hry konaly každoročně (1893, 1894, 1895, 1896). Představení navštívilo v prvních dvou letech osmdesát tisíc návštěvníků.  Mezi hosty pašijových her byli i členové císařské rodiny, členové předních šlechtických rodů, vysocí církevní hodnostáři a další významné osobnosti.  V roce 1897 zde američtí filmaři natočili první celovečerní film.

Do I. světové války se hry ještě konaly v letech 1898, 1903, 1908 a 1912. Dalších představení se Hořice dočkaly až v roce 1923 a potom v letech 1927, 1930, 1933 a 1936. Všechna představení byla hrána německy. Návštěvníci měli k dispozici několikeré knižní vydání textu, který byl také v roce 1923 přeložen do češtiny a rovněž knižně vydán.

Herecké obsazení Pašijových her vycházelo důsledně z místních možností. Například postavu Krista ztvárnil vždy některý z předních občanů obce.

Velmi zajímavé svědectví o hercích „v civilu“ přinesl časopis Štastnou cestu v roce 1936. V reportáži je představen pekař Zahnbauer (Herodes), jeho syn (člen židovské rady), listonoš Tahedl (Annáš) a další nikoliv jako herci, ale obyčejní lidé ve svém všedním dni a zaměstnání.

V době II. světové války byly pašijové hry v Hořicích nacisty zrušeny a budova divadla byla nejdříve využita k uvedení propagandistické hry Setba a sklizeň (německy Saat und Ernte), s postupem válečných událostí pak změněna na sklad vojenského materiálu.  Zdálo se, že tradice hořických pašijových her skončila.

Po porážce nacistů Hořice patřily k těm místům v obnoveném Československu, odkud byli vystěhováni němečtí obyvatelé. Některým, kteří se v době války chovali zcela bezúhonně, bylo povoleno zůstat. Hořický farář P. Heinrich patřil mezi ně, ale nechtěl opustit své farníky, takže se k vystěhování přihlásil dobrovolně a v červenci 1946 byl převezen do sběrného střediska v Českém Krumlově. O jeho žádosti byla vyrozuměna českobudějovická biskupská konsistoř.

Do obce přicházeli noví osídlenci, kteří se pod vedením Jaroslava Tomáše Vetešníka a kájovského faráře P. Jana Václava Straky, OMI, rozhodli navázat na předválečnou tradici a pašijová představení obnovit.Těsně před Vánoci roku 1945 se k novým dosídlencům dostala tištěná výzva O obnovení hořických pašijových her a v roce 1946 se podařilo dát dohromady několik desítek lidí, kteří se rozhodli různým způsobem podílet na českých  pašijových hrách. Čekalo je hodně práce – pašijové divadlo bylo po celou válku bez údržby, v zimě 1945 se dokonce propadla část střechy nad zadní částí hlediště, museli vyklidit uskladněný materiál, bylo třeba instalovat nové elektrické vybavení, opravit jevištní techniku, vyčistit a opravit kostýmy atd.

Pašijové divadlo. Foto - ateliér Seidl

Jako základ představení sloužil nový český překlad starého pašijového textu.  Nácvik her začal již na počátku zimy 1946.

Česká pašijová představení se konala v letech 1947 (tehdy ještě ve zkrácené podobě) a 1948 a setkala se s velkým zájmem. Jednalo se celkem o dvacet představení a hlediště divadla bylo podle pamětníků vždy plné.

Herců bylo proti předválečnému stavu mnohem méně. Proto kromě účinkování zajišťovali i občerstvení a prodej upomínkových předmětů, uvádění návštěvníků a technické i úklidové práce.
Po únorovém převratu v roce 1948 se kupodivu ještě pašijové hry konaly, ale od podzimu toho roku se funkcionáři vládnoucí komunistické strany snažili o rychlou likvidaci zbytků hořické pašijové tradice.

Divadelní budova sloužila nejdříve jako ovčín a sklad slámy.

Potom byla dřevěná stavba rozebrána a v roce 1966 byly zděné části budovy spolu s blízkým poutním kostelíkem zničeny trhavinou. Starodávnou tradici připomínala pouze dokumentace uchovaná v soukromých a církevních sbírkách a v depozitářích archívů a muzeí.

Vzácné doklady byly nalezeny v Hořicích ještě po roce 1989. Jednalo se o fragmenty původních kostýmů a různé tiskoviny z doby německých i českých pašijí.

K oživení zájmu o hořické pašije došlo v šedesátých letech 20. století. Kolem roku 1965 navštívil Hořice na Šumavě spisovatel Ladislav Stehlík, který o pašijových hrách napsal v knize Země zamyšlená, jejíž třetí díl vyšel v roce 1970.

V roce 1969 vyšel v Českých Budějovicích časopis Arch s článkem o textech pašijových her.

V roce 1971 vyšla v Praze publikace filmového historika Zdeňka Štábly Otazníky kolem hořického pašijového filmu.

V letech 1981 – 1982 hořický kronikář Václav Šimeček zdokumentoval vzpomínky pamětníků českých pašijových her z let 1947 – 1948 a připojil je jako přílohu k obecní kronice. Zároveň publikoval v regionálním tisku seriál Hořické pašije a film.

Poté nastal opět na několik let zdánlivý nezájem. Ovšem mimo veřejné dění se hořické pašije z paměti různých lidí nevytratily. Dlouhodobý zájem o ně měli např. filmový režisér Zdeněk Flídr, historik Jindřich Pecka, archivář Jiří Záloha, etnoložka Hana Krejčová a další. V roce 1985 se do Hořic přistěhoval zemědělský inženýr Miroslav Čunát, kterého historie pašijí velmi upoutala, a společně s dalšími zájemci se zajímal o možnost jejich obnovy.
Ke změně došlo až po listopadu 1989. Díky neúnavné iniciativě prvního svobodně zvoleného starosty obce Miroslava Čunáta a řady dalších nadšených lidí vznikla na sklonku roku 1990 Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě – Pašije (dále jen Pašije). Přihlásilo se do ní přes 70 zájemců a tento počet se později ještě zvýšil.

Zájem o pašijové hry se projevil i mimo Hořice na Šumavě, a to jak v tuzemsku, tak v zahraničí.

Společnost Pašije navázala cenné kontakty se zahraničními partnery v hornorakouském Mettmachu, tyrolském Erlu a zejména v St. Margarethen v Burgenlandu. V roce 1992 se zástupci společnosti Pašije zúčastnili setkání EUROPASSION v Paříži.  Hořičtí se dočkali morální i finanční podpory i od řady jednotlivců z tuzemska a zahraničí. Pro Hořické byla významná duchovní záštita, kterou poskytl ThDr. Antonín Liška, C.Ss.R.,biskup českobudějovický. Svými radami byl také velmi prospěšný P. Emil Soukup, českokrumlovský vikář.

Veřejnost byla o záměru obnovit pašijové hry informována v regionálním tisku.  Na základě těchto informací se přihlásil zkušený divadelník Antonín Bašta, intendant Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, který projevil zájem o režii představení podle nově zpracovaného scénáře Jindřicha Pecky. K nové české pašijové hře skladatel Jaroslav Krček složil hudební doprovod, který také se svým souborem Musica Bohemica nahrál a nazpíval.

Nejnovější historie českých pašijových představení v Hořicích na Šumavě začala premiérou 29. června 1993 v nově vybudovaném přírodním divadle se zastřešeným hledištěm.

Pro ilustraci uvedu, že v prvních čtyřech ročnících se uskutečnilo celkem 36 představení, která navštívilo takřka deset tisíc diváků z Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Francie i odjinud.  Byli mezi nimi četní zástupci pašijových společností z celé Evropy, stejně jako představitelé veřejného života. Nechyběli ani představitelé církevních kruhů - papežský nuncius v České republice Giovanni Coppa či arcibiskup pražský kardinál Miroslav Vlk.

Hořice a jejich pašijové hry se v únoru 1997 dočkaly velkého ocenění. Jejich zástupci tehdy převzali na Pražském hradě Cenu za rozvoj místních občanských aktivit nadací Patria a Místo v srdci za rok 1996. Hořice se tak staly prvním laureátem této ceny v soutěži, do které bylo přihlášeno sto čtyřicet devět projektů "obyčejných" lidí, kteří konkrétními činy vyjadřují svůj vztah k místu, kde žijí.

Po roce 2000 došlo k začlenění pašijových her do nově koncipovaného programu Hořického kulturního léta.

Přestože nebývá zvykem, aby pašijové soubory hrály mimo svoji domovskou obec a scénu, Hořičtí přistoupili k uvádění pašijí na jiných místech. V Českém Krumlově několikrát v době Velikonoc hráli např. v areálu klášterů, v Pivovarské zahradě nebo na nádvoří Prelatury. O Velikonocích v letech 2005 a 2006 byla sehrána zkrácená verze pašijí na pražské Kampě.

V současnosti se o udržování pašijové tradice v Hořicích na Šumavě stará Společnost pro zachování Hořických pašijových her, z.s.

Soudobé pašijové hry oslovují uměřeností formy i srozumitelností děje, což mnozí diváci oceňují, a to bez ohledu na to, zda jsou věřící či nikoliv.

Je sympatické, že již dnes jsou známy termíny jejich uvedení v následujících letech 2022 a 2023. Na 10. června roku 2023 je naplánováno slavnostní večerní představení k příležitosti kongresu společnosti EUROPASSION. Mgr. Petr Jelínek, emeritní ředitel Regionálního muzea v Českém Krumlově

 

 

 

Více k hořickým pašijovým hrám:

Sborníček Národopisného sdružení při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích – L:  Pašijová hra z Hořic na Šumavě ( k dispozici k prezenčnímu studiu v knihovně Jihočeského muzea a regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny )

Filmový dokument ČT: Hořičtí Němci včera a dnes, Česká televize 2002, režisér: Zdeněk Flídr