Jedovaté houby v jižních Čechách

Bedla ostrošupinná (Echinoderma asperum)

Některé starší houbařské atlasy uváděly tuto houbu jako jedlou (byť většina ji považovala za nejedlou). Později se však ukázalo, že po požití v nezanedbatelném množství může působit zvracení a průjmy. To upoutalo pozornost toxikologů, kteří v ní objevili i některé jedy muchomůrky zelené, ale v nízké koncentraci. Je proto třeba tuto houbu považovat za jedovatou a její konzumaci se vyhnout. K záměnám obvykle nedochází, není příliš podobná jedlým druhům bedel. Význačná je ostrými vztyčenými strupy na klobouku (které se snadno smývají deštěm), ostře houbovou vůní dužniny připomínající pestřec a v mládí pavučinkou spojující okraj nerozvitého klobouku s třeněm (viz snímek vlevo níže).

V jižních Čechách není příliš častá, roste na stanovištích velmi bohatých na dusík (silná vrstva listového opadu), optimálně na podloží obohaceném o vápník. Častěji ji najdeme na místech ovlivněných člověkem (bývalé vápencové lomy, zahrady, v neudržovaných porostech kolem cest ap.).

Čechratka podvinutá (Paxillus involutus)

…

Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata)

Čepičatku zmiňuje většina houbařských atlasů jako druh zaměnitelný s opeňkou měnlivou. Některé zároveň uvádějí, že se této záměně lze vyhnout, pokud budeme opeňku sbírat jen na dřevu listnatých stromů To nemusí být pravda, přes svůj název roste čepičatka jehličnanová i na listnáčích (plodnice na snímku pocházejí z padlého a mechem obrostlého kmene topolu). Jedním z hlavních rozlišovacích znaků je povrch třeně. Jedlá opeňka jej má pod prstenem odstále šupinatý, kdežto jedovatá čepičatka svisle bělavě-čárkovaně žíhaný a hladký (dobře patrné na snímku vlevo). Pomoci může i typická houbově-kořenitá vůně opeňky, která se u čepičatek neobjevuje (mívají nevýrazný moučný pach). Čepičatka je také obvykle drobnější a roste spíš jednotlivě nebo v menších trsech. V jižních Čechách je poměrně běžná.

Čirůvka odlišná (Tricholoma sejunctum)

Dříve byly pod jméno čirůvka odlišná zahrnovány dvě houby, které jsou nyní považované za odlišné druhy: Čirůvka odlišná, jak je chápána nyní (houba rostoucí pod listnáči) a čirůvka příbuzná (rostoucí pod borovicemi). Z doby před jejich rozlišováním pocházejí údaje o lehkých až středně těžkých otravách, které postihovaly trávící trakt.

Čirůvka odlišná (v současném pojetí) roste pod listnáči, v jižních Čechách nehojně. Nejsnáze na ni lze narazit na hrázích rybníků pod duby, případně na lokalitách s nepříliš kyselým podložím (krom dubů pod buky a habry). Zaměněna by mohla být za jedlou čirůvku osikovou, která se liší živějším zbarvením a jasně žlutými lupeny (nikoli bílými). Menší plodnice čirůvky odlišné, které postrádají žlutavé zbarvení, mohou být zaměněny za jedlou čirůvku šedožemlovou, která má podobné moučné aroma a roste ve stejném období (často i na stejných lokalitách). Čirůvka šedožemlová bývá obvykle drobnější.

Čirůvka příbuzná roste pod borovicemi, v jižních Čechách vzácně. Preferuje kyselé písčité půdy. Záměna by mohla nastat za čirůvku zelánku, která se liší jasně žlutými lupeny (nikoli bílými). Čirůvka zelánka, přestože bývala v řadě atlasů uváděná jako jedlá houba, byla v posledních letech zodpovědná za několik smrtelných otrav (Francie), takže ji nelze v žádném případě doporučovat ke konzumaci.

Čirůvka sírožlutá (Tricholoma sulphureum)

…

Čirůvka zelánka (Tricholoma equestre)

Zelánka je známá jako „houba našich babiček“. Patřila k běžným druhům borových lesů a nejznámnějším jedlým houbám. V důsledku kyselých dešťů došlo k významnému ústupu této houby, v některých oblastech České republiky vymizela úplně, v jiných se stala vzácnou. Místy se ale objevovala a sbírala dál. Mnozí houbaři, kteří se v současnosti domnívají, že sbírají a konzumují zelánky, ve skutečnosti sbírají velmi podobnou čirůvku osikovou (Tricholoma frondosae), kterou spíš než pod borovicemi najdete pod osikami a dalšími listnáči.

Pravá zelánka byla sice po léta sbírána a konzumována, ale v posledních desetiletích se ve Francii objevila řada případů, kdy po její opakované konzumaci došlo k otravě projevující se tzv. rhabdomyolýzou, rozpadem kosterního svalstva. Tři z dvanácti případů, k nimž došlo mezi lety 1992 a 2000, byly smrtelné. Příznaky otravy se projevují 24-72 hodin po posledním jídle, otrávení neprve pociťují únavu, svalovou slabost až bolest. Po 3-4 dnech dochází ke zhoršené hybnosti nohou a tmavému zbarvení moči (při poškození svalstva dochází k uvolňování bílkoviny myoglobinu, která je z krve vylučována ledvinami do moči). U některých pacientů se projevilo zarudnutí kůže v obličeji, u jiných mírná nevolnost bez zvracení, u dalších prohloubené dýchání.

Helmovka ředkvičková (Mycena pura)

…

Holubinka (Russula)

…

Hřib satan (Boletus satanas)

Hřib satan patří k často zmiňovaným houbám. Dá se ale říct, že neprávem. V jižních Čechách je totiž velmi vzácný a většina domnělých nálezů jsou ve skutečnosti jiné druhy hřibů. Až na výjimky roste na alkalickém podloží (v regionu hlavně vápence). Pravidelně je nalézán pouze v okolí Českého Krumlova. Jednorázový historický nález z počátku 20. století pochází z někdejší vápenky na břehu Vltavy v okolí Písecké Smolči. Dva nedoložené nálezy byly učiněny na Lomnickolužnicku. Tři sběry pocházejí z okolí Hluboké nad Vltavou, kde se satan vzácně objevuje na hrázích rybníků.

Většina domnělých nálezů satanu z hrází rybníků jsou ve skutečnosti jiné houby. Často jde o podobný (rovněž vzácný) hřib Le Galové, který se liší obvykle výraznějšími růžovými tóny na klobouku, méně zavalitým třeněm, výrazněji žlutou dižninou, která intenzivněji modrá a především pachem zasychajících plodnic. Hřib Le Galové je cítit po polévkovém koření Maggi nebo cikorce, satan páchne jako zkažené zelí, hnijící cibule nebo rozkládající se maso. Častěji ale houbaři za satan považují hřib medotrpký, který lze rozlišit snadno podle žlutých pórů (u satanu jsou sytě temně červené). Záměna ale není z praktického hlediska na škodu, oba jmenované druhy mohou rovněž způsobit nevolnost, i když ne tak dlouhodobou a intenzivní jako satan. Houbaři navštěvující jehličnaté lesy často za satan považují hořký ale neškodný hřib žlučník („hořčák“, který postrádá pestré červeno-žluté zbarvení) nebo barevný a taktéž hořký hřib kříšť, který snadno odlišíme podle žlutých rourek.

Pokud se domníváte, že jste v jihočeském regionu našli hřib satan, oznamte nám prosím podrobnosti prostřednictvím poradny pro houbaře.

Hřib nachový (Boletus rhodoxanthus)

Hřib, který je blízce příbuzný a poměrně podobný hřibu satanu, působí i velmi podobné otravy, to znamená silné trávící potíže provázené mnohahodinovým úporným zvracením a průjmy. Zaměněn by mohl být za jedlé druhy modrajících hřibů; lze však říct, že žádný hřib s bělavým či zarůžovělým kloboukem a červenými póry není jedlý (většina z nich je navíc jedovatá). Odlišení od hřibu stanu není obtížné, hřib nacový se liší plodnicemi se slabším třeněm (nikdy řepovitě napuchlým) a hrubší výraznější síťkou na třeni. Rozdíly jsou i ve vůni - hřib nachový v mládí voní poměrně příjemně ovocně nakysle (podobně jako hřib kovář), ale u starších plodnic se objevuje velmi specifické aroma připomínající přezrálé ovoce a med, které ale nemusí být příliš příjemné. Otrava hřibem nachovým v jižních Čechách není příliš pravděpodobná, houba je známá jen z jediné lokality na hrázi rybníku v okolí Českých Budějovic. Na podobných stanovištích ale roste o něco častější, podobný a slaběji jedovatý hřib Le Galové.

Kuřátka (Ramaria)

Masité druhy kuřátek z rodu Ramaria (kuřátka jarmuzová, zlatá, sličná, lososová, žlutá, Maireova aj.) uváděly některé starší atlasy jako jedlé nebo podmínečně jedlé houby, které je možné po okrájení konců větviček konzumovat. Plodnice mají ale velmi tuhou konzistenci a celkově nevalnou, často nahořklou, chuť. Později z nich byla izolována látka emodin, která má dráždivé účinky na trávící trakt a působí průjmy. V posledních letech byly v některých druzích objeveny hepatotoxické látky s podobnými účinky, jako maji faloidní muchomůrky. Od konzumace kuřátek se proto ustupuje. Dosud jsou však kuřátka žlutá (Ramaria flava) vedena v seznamu hub, které je možné prodávat na trzích. Kuchyňské použití jakýchkoli kuřátek nedoporučujeme a to nejen kvůli přítomnosti škodlivých až toxických látek a podřadné chuti, ale také z důvodu ochrany. Mnohé z masitých druhů kuřátek v důsledku kyselých dešťů z přírody vymizely a jsou již velmi vzácné. Sběr plodnic pro kuchyňské použití proto není vhodný ani z tohoto hlediska.

Houbaři často považují za kuřátka drobnou houbu vytvářející žluté parůžkovité plodnice - krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa). Jde o nejedlý druh občasně přidávaný do nakládaných hub pro ozdobu.

Muchomůrka drsná (Amanita franchetii)

Vzácná teplomilná muchomůrka, která je význačná variabilním zbarvením. Klobouk může být žlutý, krémový i hnědý. Právě krémově zbarvené formy mohou být snadno zaměněny za jedlou muchomůrku růžovku („masák“). K záměně může přispět i fakt, že obě houby mají rýhovaný prsten. Mezi základní rozlišovací znaky patří žluté tóny, které jsou patrné na strupech klobouku, nebo alespoň na hrbolcích nad bází třeně (zbytky vela). Roste na teplých stanovištích pod duby, v jižních Čechách především na hrázích rybníků u Českých Budějovic, Netolic, Lomnice nad Lužnicí a Tábora. Nejjednodušší prevencí otravy je sběr růžovek mimo porosty s dubem, ideálně v jehličnatých lesích. Hnědě zbarvené exempláře by mohly být zaměněny za muchomůrku královskou, která ale rovněž neroste pod duby. Další informace a fotografie najdete v rubrice Hledejte ve jižních Čechách…

Účinky ani míra jedovatosti této houby nejsou zcela jasné. V roce 2005 došlo v Číně k otravě deseti osob pocházejících ze sedmi rodin z provincie Jiangxi. U všech osob byla potvrzena konzumace pokrmu z hub, které byly určené tamními botaniky jako muchomůrka drsná (Amanita franchetii) a kuřátka načervenalá (Ramaria rufescens). U otrávených došlo zhruba po 3-4 dnech k subjektivnímu zlepšení zdravotního stavu, otrava však probíhala dále a všech deset pacientů zemřelo 5-7 dní po konzumaci pokrmu. Průběh připomínal otravy muchomůrkou zelenou.

Muchomůrka královská (Amanita regalis)

Podobná muchomůrce červené, liší se ale zbarvením a o něco útlejšími plodnicemi. Klobouk bývá játrově hnědý, zlatohnědý nebo medový, kryjí jej špinavě žluté bradavky. Prsten na třeni je hladký, nerýhovaný. Roste v jehličnatých lesích, především pod smrky. Preferuje vyšší nadmořské výšky, ale známe ji i z Budějovické pánve. Obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka červená, podle některých autorů ale ve vyšším množství. Od běžných druhů jedlých muchomůrek (růžovka, šedivka) se liší zbarvením, žlutými bradavkami a především prstenem, který není svisle rýhovaný. Od muchomůrky tygrované ji odlišují žluté výrazněji plastické (vyšší) bradavky a od muchomůrky drsné ji lze rozeznat podle růstu pod jehličnany a nerýhovaného prstenu.

Muchomůrka tygrovaná [panterová] (Amanita pantherina)

Muchomůrka zelená [hlízovitá] (Amanita phalloides)

Muchomůrka zelená patří k nejjedovatějším houbám vůbec. Smrtelná dávka se pohybuje kolem 50 gramů čerstvé houby, což odpovídá zhruba polovině plodnice. Krom samotné účinnosti jedu komplikuje léčbu otrav dlouhá latence mezi konzumací pokrmu a prvními příznaky - obvykle bývá 8-12 hodin, může ale být i delší, případně kratší (to v případě nedostatečného tepelného zpracování houby). Otrávený si proto souvislosti mezi konzumací houby a příznaků nemusí být vědom. Nejprve nastoupí nevolnost, poté zvracení a průjmy. Jejich důsledkem je celkové vyčerpání organizmu, únava, dehydratace a demineralizace. Bez včasného zahájení léčby nastupují poruchy močení v důsledku poškození ledvin, případně se může objevit zdánlivý pocit úlevy, pro který někteří nemocní podcení riziko postupující otravy. V této fázi dochází k masivnímu poškození jaterní tkáně a bez lékařské pomoci dochází během 5.-6. dne k úmrtí. Úspěšnost léčby závisí na množství zkonzumované houby, rychlosti určení původce otravy a včasné zahájení léčby. Během posledních cca 100 let klesla úmrtnost z více než 90% na 25%. I v případě záchrany života zůstávají zpravidla celoživotní následky (poškození jater, v některých případech nutná transplantace).

Muchomůrka zelená bývá nejčastěji zkonzumována z důvodu záměny za pečárky (žampiony), muchomůrky růžovky (masáky) nebo bedly. Záměny za holubinky a zelánky, které byly běžnější v první polovině 20. století, se příliš často neobjevují - zelánky jsoujiž poměrně vzácné a holubinky v současnosti sbírají spíše zkušení houbaři. Rozlišení od všech jmenovaných druhů přitom není obtížné. Na rozdíl od pečárek a zelánek má muchomůrka zelená bílé lupeny. Na rozdíl od masáků a bedel má hladký klobouk. Oproti holubinkám je třeň vláknitý, vybavený prstenem a vyrůstá z blanité pochvy.

Muchomůrka zelená je poměrně teplomilná houba, takže v jižních Čechách není hojná. Roste spíše v nižších polohách, nejčastěji pod duby: na hrázích rybníků, v teplejších oblastech i v lesích, hlavně podél lesních cest, občasně se objevuje i v parcích a zahradách. Objevit se může ale i pod jinými listnáči, vzácně také jehličnany (borovicemi).

V mapce jsou zachyceny lokality vyznačené v rámci kvadrantů sítě středoevropského botanického mapování. Kvadranty označené plným tmavozeleným kroužkem odpovídají lokalitám, které publikovali J. Kubička a Z. Kluzák v roce 1980 (nejstarší nález pochází z roku 1909). Tmavozelený dutý kroužkem označuje kvadrany s nálezy před rokem 1980, které nebyly zahrnuté v práci Kubičky a Kluzáka. Kvadranty podbarvené světle zeleně odpovídají pozdějším (od r. 1980) nám známým nálezům. Údaji o aktuálním výstkytu přispěli (abecedně): J. Chalupský (MK JčM), M. Klimeš (MK JčM), L. Opat (ČMS), T. Pavelka (ČMS), V. Pravda (MK JčM), J. Souček (MK JčM). Dále byly využité archivní záznamy MK (V. Bícha, J. Fulín, R. Vranovský).

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus)

V první polovině 50. let 20. století proběhla v Polsku nezvyklá epidemie, z níž několik případů skončilo smrtí. Jako původce určil v roce 1952 polský lékař dr. Stanisław Grzymala otravou houbou, která byla později určena jako pavučinec plyšový. Roku 1957 své poznatky publikoval, o dalších 5 let později izoloval z houby jedovatou látku - orellanin. V České republice byla první otrava zaznamenána v roce 1977, muž a jeho dvouletá dcera (nepřežila) zkonzumovali polévku obsahující pavučince v domnění, že jde o zelánky. V jižních Čechách o otravě způsobené tímto druhem nevíme, patrně doposud k žádné nedošlo. Houba je totiž v našem regionu velmi vzácná, preferuje teplé dubiny a má specifické půdní nároky. Smrtelné dávce odpovídá zhruba 30 gramů čerstvé houby, takže lze pavučinec plyšový považovat za nejjedovatější houbu, která se v jižních Čechách vyskytuje.

Pavučinec výjimečný (Cortinarius rubellus)

Podobně jako pavučinec plyšový obsahuje i pavučinec výjimečný jed orellanin. Jeho přítomnost byla objevena v roce 1973, koncentrace je jen o málo nižší (9 mg/g sušené houby) než u pavučince plyšového (14-20 mg/g sušené houby). Pavučinec výjimečný je ale v jižních Čechách běžnější, roste ve vlhčích až podmáčených smrčinách, často v kobercích rašeliníku a téměř ve všech nadmořských výškách. Přes svoji nebezpečnost a nezanedbatelný počet lokalit nám není známa žádná otrava touto houbou. Vzhled je patrně natolik odlišný od jedlých druhů hub, že k záměně nedochází.

Pestřec obecný (Scleroderma citrinum)

Pestřec obecný a další podobné druhy pestřeců (bradavčitý, prášivkovitý) rostou poměrně hojně od léta do podzimu. Jde o mykorhizní druhy, takže jsou vázané na konkrétní druhy dřevin - pestřec obecný roste převážně pod borovicemi, pestřec bradavčitý pod duby. Starší houbařské atlasy uváděly pestřece jako jedlé houby vhodné k aromatizaci pokrmů, ale po řadě otrav (většinou ne smrtelných) bylo toto stanovisko přehodnoceno. Pestřec byl uváděný jako jedovatá houba, která je jedlá pouze v malém množství jako koření. Doporučovalo se používat výhradně mladých plodnic, které mají zcela světlou dužninu, ty nakrájet a nasušit a buďto použít jedno kolečko na porci a po vyvaření vyjmout a vyhodit, nebo sušené plátky rozemlít a používat v malém množství jako koření. Pestřec a vůbec všechny jedovaté houby nemůžeme doporučit ke konzumaci a to ani v malém množství.

Pestřec býval (a místy ještě je) lidově označovaný jako lanýž, český lanýž nebo nepravý lanýž. S lanýži (rod Tuber), které rostou pod povrchem půdy, ale nemá prakticky nic společného - snad jen že jde o houby nepravidelně kulovitého tvaru, které jsou výrazně (byť odlišně) aromatické.

Příznaky otravy nastupují v závislosti na tom, v jakém množství a úpravě byla houba požita. Zpravidla po 1-2 hodinách přichází žaludeční nevolnost, která přechází v intenzivní zvracení někdy doporvázené ospalostí a mlhavým vidění. Po konzumaci smažených plodnic mohou příznaky nastoupit již 15 minut po jídle. Otravy až na výjimky nebývají smrtelné, léčba ale může vyžadovat i několikadenní pobyt v nemocnici.

Strmělka listomilná (Clitocybe phyllophila)

…

Třepenitka svažčitá (Hypholoma fasciculare)

…

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta)

Ucháč obecný roste na jaře, od druhé poloviny března do poloviny června, objevuje se hlavně pod jehličnany, nejčastěji v opadu borovice. Patří ke druhům, které byly dříve považovány za jedlé. Po sérii otrav na konci 19. století byla jako příčina určena kyselina helvellová (C₁₂H₂₀O₇); později se však ukázalo, že tato látka ve skutečnosti neexistuje. Hledání původce otrav proto pokračovalo a novým kandidátem na jed ucháče se stal gyromitrin (C₄H₈N₂O). Ani tím ale není možné uspokojivě vysvětlit všechny otravy. Jednak proto, že se varem rozkládá a jednak proto, že průběh řady otrav neodpovídal typickým účinkům gyromitrinu - připomínal otravy muchomůrkou zelenou. V současnosti se předpokládá, že otravy působí látky vzniklé rozkladem bílkovin. Plodnice ucháče na stanovišti vytrvávají velmi dlouho a jejich tmavá barva může překrýt známky rozkladu. Tuto teorii podporují i statistická data - k většině otrav dochází (či spíš docházelo) ke konci sezóny tohoto druhu.

V současnosti už ucháč jako jedlá houba sbírán není, méně zkušení houbaři by jej ale mohli zaměnit za smrže (které však nemají mozkovitě laločnatý, ale spíš plástvově prolamovaný klobouk) nebo za ucháč obrovský. Ten bývá obvykle rozměrnější, klobouk je světlejší, prostý kaštanových tónů (spíš je béžový až okrový) a třeň mívá velmi silný. Také roste spíš pod listnáči (lípy, osiky, vrby). Za suchého počasí může být rozlišení obtížné - zbarevní klobouku, rozměry plodnic i jejich tvar si mohou být u obou druhů poměrně blízké.

Vláknice začervenalá [Patouillardova] (Inocybe erubescens)

Vláknice začervenalá může být s ohledem na převážně jarní dobu výskytu zaměněna za májovky nebo podtrnky. Oproti májovkám se liší tendencí k červenání na otlacích (červenání ale může být u mladých plodnic velmi pomalé), absencí výrazné moučné vůně a vláknitou kresbou na klobouku. Závojenku podtrnku a závojenku sadovku poznáme podle růstu pod (výhradně) ovocnými stromy. Pokud tyto jedlé závojenky rostou v místě, kde krom ovocných dřevin v okruhu několika desítek metrů chybí jakékoli lesní dřeviny (dub, buk, lípa, habr, líska, bříza), je přítomnost vláknice, která je právě na jmenované druhy vázaná, prakticky vyloučena.

Vláknice začervenalá preferuje vápenité nebo neutrální půdy, kterých je v jižních Čechách pomálu; je proto v regionu poměrně vzácná. Občasně se ale objevuje i v parcích, zahradách, na hřbitovech, kolem kostelů a na jiných místech, kde byla půda obohacena vápníkem vyplaveným ze stavebních materiálů. Známá je z okolí Strakonic (vápence), Tábora, Vimperka (přírodní rezervace Opolenec), Českého Krumlova, Libníče u Č. Budějovic (haldy bývalých dolů), okolí Vidova a Hluboké nad Vltavou (parky i lesy). Roste se od května do poloviny července, výjimečně i na podzim (v roce 2014 jsme ji našli dokonce ve druhé polovině října). V poradně pro houbaře se objevuje jen výjimečně, častěji byla donášena v 70. a 80. letech.

Vláknice začervenalá obsahuje jed muskarin v koncentraci asi 500× vyšší než muchomůrka červená. Smrtelná dávka se pohybuje kolem 100-500 g houby. První příznaky otravy se objevují velmi brzy, buďto již při jídle, nejdpozději do dvou hodin. Nejprve dochází ke slinění, slzení a pocení, které může být velmi úporné. Následuje žaludeční nevolnost, zvracení a průjmy. Tep je nejprve zrychlený, později zpomaluje, klesá i krevní tlak a přichází zimnice. Zužují se zorničky, dochází k poruchám vidění, dýchání. V případě ztráty tekutin a mineránlních látek mohou nastat křeče dolních končetin. Protilékem je správná dávky atropinu.

Vyšší množství muskarinu obsahují také vláknice plsťovitá (Inocybe lacera), vláknice tuřínonohá (Inocybe napipes), vláknice zemní (Inocybe geophylla). Muskarin byl prokázán např. i ve vláknici kuželovité (Inocybe fastigiata) nebo vláknici Godeyově (Inocybe godeyi). Tyto druhy jsou ovšem podstatně dorbnější a méně masité než vláknice začervenalá, takže příliš nelákají ke sběru.

Závojenka [zvonovka] jarní (Entoloma vernum)

...

Závojenka olovová (Entoloma sinuatum)

Závojenka olovová patří k silně jedovatým houbám, zároveň je ale v jižních Čechách velmi vzácná (srovnatelně se hřibem satanem), takže tu zřejmě dosud k žádné otravě nedošlo. Závojenka olovová je silně teplomilná houba, která roste nejčastěji na jemnozrnných sedimentech s podílem uhličitanu vápenatého; méně často přímo na vápencích nebo jiných sedimentech. Z jižních Čech je známa z malého počtu lokalit - převážně hrází rybníků a jejich bezprostředního okolí. Roste u Lomnice nad Lužnicí, Hluboké nad Vltavou a Plané nad Lužnicí.