Byl pavučinec plyšový uváděn v atlasech jako jedlý?

O pavučinci plyšovém, naší nejjedovatější houbě, se v médiích stále častěji objevuje tvrzení, že ho starší atlasy uváděly jako jedlý. Co je na tom pravdy?

Nejjedovatější houba České republiky

Četné publikace považují za nejjedovatější houbu, známou z území České republiky, muchomůrku zelenou (Amanita phalloides). Ta je bezpochyby smrtelně jedovatá. Pokud bychom ale chtěli tvrdit, která houba je nejjedovatější, museli bychom si z možných kandidátů sestavit žebříček seřazený podle smrtelné dávky. Za nejjedovatější bychom pak mohli považovat ten druh, jehož smrtelná dávka by byla nejnižší. Pokud bychom postupovali tímto způsobem, spadla by se muchomůrka zelená přinejlepším na třetí příčku. Na první by skončil pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) s 30 gramy a na druhém pavučinec výjimečný (Cortinarius rubellus) s 35 gramy. Oba pavučince, blízce příbuzné, obsahují jed orellanin. Z hlediska jedovatosti se liší snad jen tím, že koncentrace v pavučinci výjimečném je podle analýz mírně nižší. Muchomůrka zelená by se s obvykle uváděnou smrtelnou dávkou 50 gramů získala bronz (nejspíš by se o něj ještě dělila s muchomůrkou jízlivou a muchomůrkou jarní). Pouze pokud bychom dávky přepočetli na plodnice (což je z pohledu houbaře asi uchopitelnější míra), pak by muchomůrka zelená zůstala jedovatějším druhem (50 gramů odpovídá asi polovině plodnice, zatímco na dosažení ~30-35 gramů by pavučinec musel být „celý“, protože protože jsou je plodnice podstatně drobnější).

Dříve „jedlý“ pavučinec plyšový?

V médiích se však v poslední době opakovaně objevuje tvrzení, že pavučinec plyšový byl až do hromadné otravy v Polsku (1952, publikováno 1957) v houbařských atlasech uváděn jako jedlý druh. Na první pohled toto tvrzení nemusí působit nijak překvapivě. Třeba čirůvka zelánka, čechratka podvinutá nebo ucháč obecný též byly dříve uváděné jako jedlé houby. Změna nastala až po sériích otrav, které vedly k výzkumu a odhalení látek, jež mohou za určité situace vyvolat otravy. Jenže pavučinec plyšový je jiný případ. Zatímco v případě zelánek, čechratek a ucháčů šlo o houby, které ve více než 90 % (možná více než 99 %) případů konzumace nepůsobily potíže a k otravě bylo potřeba naplnění určitých dalších podmínek, pavučinec je spolehlivý a k otravám dochází prakticky bezpodmínečně. Jak by tedy mohlo dojít k domněnce, že je jedlý?

Původ informace

Logickým postupem pro objasnění takové otázky by bylo začít u původce tohoto tvrzení. Jenže žádný ze zdrojů, který předkládá, že „až do otravy v Polsku byl uváděn jako jedlý druh“ necituje zdroj, natož konkrétní atlas, který by něco takového tvrdil. Prošel jsem přes dvě desítky dobových houbařských atlasů i mykologických publikací - českých i několik německých (které se v důsledku přítomnosti německé menšiny na našem území používaly). Výsledek je následující: Většina starších atlasů pro houbaře buďto pavučince neuvádí vůbec nebo pouze 1-2 druhy pro ilustraci. Jen výjimečně je zmíněno více (10-20) druhů, ovšem pavučinec plyšový obvykle chybí. Není divu, jde o vzácnou houbu (Pilát ještě v roce 1970 uvádí, že čerstvé plodnice nikdy neviděl), navíc menšího vzrůstu, takže z houbařského hlediska nezajímavou. Před rokem 1952 jej zmiňují jen rozsáhlejší (odbornější) publikace jako Velenovského České houby (1920-1922), Veselého České houby (1928) nebo Pilátův Klíč (1951). Žádná z nich však neuvádí, že by byl jedlý (nebo nejedlý); k otázce poživatelnosti se nevyjadřují vůbec. Ani v díle kontroverznějších osobností, jakými byli Jan Macků nebo František Smotlacha (kteří jsou známí tím, že se v rámci propagace dopouštěli všemožných excesů) ve svých stěžejních atlasech neuvádějí pavučinec plyšový jako jedlou houbu.

Zavádějící tvrzení nejasného původu

Není samozřejmě možné projít veškerou historickou literaturu, která byla v Evropě od počátku věků do roku 1957 vydána, aby bylo možné s naprostou jistotou konstatovat, že se citované tvrzení nezakládá na pravdě. Lze ho však označit za zavádějící (neúměrně generalizující) a velmi pravděpodobně neopodstatněné. Jak je v argumentační logice standardem, podklady je povinen doložit předkladatel argumentu, nikoli ten, kdo jej vyvrací. S ohledem na fakt, že k tomuto tvrzení jeho předkladatelé neuvádějí žádné zdroje, ho lze oprávněně označit za nepodložené, snad spadající mezi tzv. městské legendy (urban legends).